Cesta poměrně zánovním minibusem směřující ven z rušného Ramalláhu se začíná, poté co odbočíme z hlavní tepny vedoucí do Nábulusu, čím dál více klikatit a zužovat. Je lemovaná prakticky permanentní zástavbou na okolních návrších, což dokresluje těžce popsatelnou atmosféru panující na Západním břehu Jordánu. Ještě poslední pohled na kopec posetý domky tvořící židovskou osadu Bejt El a skepse nad neschopností nalézt pro obě strany přijatelné řešení tzv. blízkovýchodního konfliktu, která na vás v tomto prostředí chtě-nechtě dolehne, si může alespoň na chvíli dát pauzu. Uznávám, že pro mnohé bude existence pivovaru na území Palestinské autonomie představovat jen málo viditelný záblesk naděje na normalizaci života v tomto regionu, ale optimismus, s jakým se do tohoto značně nejistého podniku pustil se svojí rodinou Nadim Khoury je silně nakažlivý.

Taybeh je arabská vesnice obývaná z veliké části křesťany, takže potenciálních konzumentů pěnivého moku se možná překvapivě najde i zde dost. Na první pohled nenápadná budova, kterou lze zvenčí lehce přehlédnout, prozrazuje svůj účel díky stylové (a roztomile naivní) kresbě na jedné ze zdí. Že jsme tady skutečně správně vzápětí potvrzuje usmátý majitel, jenž nás uvádí do útrob stavení, které v polovině devadesátých let vzniklo na „zelené louce“.

Byla to tehdy optimistická doba. Dohody podepsané v Oslu slibovaly definitivní mírové urovnání vleklého sporu, po kterém bezpochyby i tehdy volala naprostá vetšina Izraelců i Palestinců. Návrat po letech strávených ve Spojených státech si však Khoury určitě představoval trochu jinak. Značné prostředky investované výhradně z vlastních zdrojů sice v době ekonomické mizérie jako důsledku druhé intifády neznamenaly tíživé břemeno nesplatitelných dluhů, ale stav takřka nulové produkce představoval zároveň i balancování na hranici přežití.

Současnost je však naštěstí nepoměrně radostnější. Produkty pivovaru Taybeh jdou totiž koupit i na mnoha místech v Izraeli, pivo se licenčně vyrábí v německém Hamburku a dostat jej lze i v dalekém Japonsku. Podnikání v potravinářském průmyslu však v těchto končinách ani tak nelze nazvat jednoduchým. Dodávky zboží na území Izraele musí procházet přes přísné bezpečnostní kontroly na tzv. checkpointech, což takřka pokaždé obnáší například i delší pobyt piva na horkém blízkovýchodním slunci. Není potřeba dodávat, že moku vyrobenému bez přídavných látek a stabilizátorů to rozhodně příliš nesvědčí.

Český a bavorský chmel, anglické kvasnice, belgický slad a německá pivovarnická pravidla z roku 1516. Vstupní hodnoty procesu, na jehož konci je hned několik druhů piva Taybeh. V malé hale, ve které je bez jakýchkoliv oddělujících bariér soustředěn kompletní výrobní proces od vaření, přes chlazení a fermentaci až po finální balení, tak vznikají piva, jaké známe i z našich menších pivovarů. Kapacita 4000 lahví za hodinu, jež je plnící linka schopna zvládat, může stále znamenat poměrně překvapující číslo. A skutečnost, že nadpoloviční většina produkce (cca 60%) je vypita samotnými Palestinci je věcí, která musí zaskočit každého. Bezpochyby se na tom výrazně podepsala i stoupající obliba zdejšího piva mezi muslimskou většinou poté, co byla do sortimentu zařazena jeho nealkoholická varianta.

O tom, že by produktům z tohoto stále spíše domáckého pivovaru slušelo především jejich servírování přímo na místě je přesvědčen i Nadim Khoury. Důkazem je i jeho nedávná návštěva České republiky, o které nám z radostí poreferoval a výsledkem které by mohla být pivní restaurace (nejspíš první) na palestinských územích. Na dvě poloviny přeřezaný sud pocházející z pražských pivovarů je tak nejvýmluvnějším dokladem nesmírně náročných bezpečnostných procedur spojených se snahou exportovat kromě lahvového i pivo výčepní.

Výhledy na nedaleké kopce plné olivovníků a pobíhajících oslů navozují obrazy biblických dob a naivní myšlenky o ráji na zemi, k jehož naplnění stačí vlastně jen tak málo. Energie a naděje, jaké provázejí podnikání arabské rodiny z Taybeh (svůj sortiment nedávno rozšířila o víno a různé olivové produkty) jsou, jak jsem se kdesi dočetl, silný závan normality v tomto neklidném regionu. Možná je naivní doufat, že na území plném religiózních lidí, z nichž mnozí vyznávají náboženství zapovídající alkohol, může něco tak „přízemního“ jako je pivo kromě bujaré nálady několika mála jednotlivců přinést i zklidnění myslí plných nenávisti, ale každoročně konaná zdejší verze německého Oktoberfestu, kde se u výčepu potkávají Arabové a Izraelci, přeci jen svědčí o nepatrném blýskání na lepší časy, které „český národní nápoj“ může přinést.